Kapitola první - od Aše až k Tatrám

V touze o uchování zážitků a vzpomínek proživších v té mé malé, ale zvětšující se ohrádce mladého života, jsem se rozhodl zřídit si veřejnou kadibudku, do které se budu ubírat v pocitech štěstí, zklamání, pochopení a pokroku abych si ulevil. Nebyla zřízena pro funkci deníčku, nýbrž pro zaznamenávání zážitků a vzpomínek. Tyto exkrementy budou od této chvíle k dispozici jak mě samotnému, tak i vám.

Kapitola první – od Aše až k Tatrám.

Jeli jsme takhle z koncertu ve Strašecím, chtělo se mi spát a jen tak tak jsem udržoval oči otevřené a najednou jsem měl divný pocit, že žiju moc staticky. Řekl jsem si sám pro sebe, že buď druhý den udělám něco neobvyklého, nebo skončím jako mí vrstevníci - s mrtvou duší a pocitem promrhání mého mládí. Rozrušilo mě to natolik, že jsem po příjezdu domů neudělal nic z mých obvyklých zvyků (jako pustit si muziku, projet obvyklé stránky na netu, najíst se..), vrhl jsem se spocen a zakouřen z hospody do postele a v lehkém zármutku usnul. Druhý den, když jsem se vzbudil, tak mi to bylo jasné. Zaklepal jsem na bratrův pokoj, otázal se na vypůjčení krosny, narychlo hodil do batohu malou svačinu, vzal si svůj oblíbený klobouk, zabouchl za sebou dvěře a vyšel vstříc pročištění myšlenek. Nebojte - nebyl to útěk z domova.

Když jsem udělal asi tak 50. krok od domu, tak se mi to v hlavě začalo hýbat. Začal jsem přemýšlet o debatě, kterou jsme nedávno s bratrem vedli, přemýšlel jsem, že s ním konečně pojedu na nějaký velký výlet, zamyslel jsem se nad spoustou souvislostí okolo táty…..byl to nádherný pocit vracení se ke kořenům. Když jsem došel asi po hodině na cestu před Liběchov, řekl jsem si, že chci poznat i nové cesty. Zabočil jsem tedy do lesa a dobré 3 hodiny jsem se brouzdal sněhem, po cestě pozoroval zvířata, užíval si toho, jak jsem promrzl, vykonal malou i velkou potřebu, pojedl svačinu. Myslím, že jsme už zapoměli, co je vlastně důležité.

…….před časem jsem si sedl s bráchou k večeři a obratem jsem přijal od bratra malý proslov, který mi trochu změnil pohled na svět : “…hele brácha, přemýšlíš občas, co bude, až dostuduješ školu? Co budem dělat s našim barákem?” Myslel jsem si, že bych jednou bratrovi zřídil v podkroví byt a žili by jsme časem dvě rodiny v jednom domě a tak jsem mu to řekl. Jeho odpoveď mě zarazila, ale ani ne negativně..: ”…hele ja nevim, jesli budu chtít žít v týhle zemi….”… Ani v nejmenším mě nenapadlo se na něj zlobit. Vnukl mi totiž myšlenku. Abych řekl pravdu, tak nevím, co by mě v této zemi drželo kromě našeho domu a pár lidí okolo mě. Jak mohu vědět, že tu chci být celý svůj JEDINÝ život, když jsem nepoznal, jestli někde není zelenější tráva, ženský tam nemaj hezčí prsa či což. A co hlavně – můj bratr je pro mě to nejcennější, i když to tak občas nevypadá. Je to jediný člověk, kterého ještě dnes považuji za svou absolutní a nerozlučitelnou rodinu….

A tak jsem pokračoval v cestě. Vylezl jsem na kopci před Tupadly. Byl od tud krásný rozhled na ne už tak krásnou vesnici. Dole se hádali dva partneři, nějaký chlap mlátil psa a mě se najednou udělalo trochu smutno. Slezl jsem dolů do vesnice a dal se dále směrem na Horní Vidim. Dřívě, když jsem chodil na cesty, tak jsem měl ve zvyku po cestě zastavovat lidi a ptát se jich na cestu, i když jsem ji moc dobře znal, ale dnes to bylo jiné. Byl jsem rád sám a nechtěl jsem ani zdravit starou babičku na cestě.

……..ve škole si o mě všichni bez vyjímky myslí, že se umím jen smát a to skoro všemu. Pořád něco kecám, snažím se být středem pozornosti. Chtěl jsem být jiný a nelézt ve společnosti ostatním na nervy, ale prostě se mi nepovedlo to změnit – jsem takový a už asi takový zůstanu. Nicméně, když jsem sám, tak jsem rád v duševní tichosti, někdo úplně jiný. Mám svojí tvůrčí potřebu a k té většinou není potřeba otevřená huba, nýbrž hlava a ruce. Asi proto jsem se s lidmi ze školy vždy nerad stýkal v čase volném. Přál bych si, aby to jednou pochopili…..

Druhá půlka cesty už byla myšlenkově svobodnější….začaly mě trochu bolet nohy a záda a já věděl, že to je dobře. O co více mě bude vše bolet, o to krásnější bude pocit tepla v posteli, polibek od drahé poovičky, kus jindy méně kvalitně vypadajícího jídla a koupele v horké vodě. Ale i tak jsem přemýšlel nad naším tátou. Teď konečně jsem si byl jist, že bych se s ním už na spoustě věcech neshodl, a tím nemyslím, že je to špatně. Ne, je to jen zdravá touha po vlastním hodnocení světa a vytváření si odlišných hodnot. Svého tátu budu mít navždy rád, jako symbol svého kořenu. Jako výchozí bod. Základ……

Vzpoměl jsem si na rozkol v rodině. Bylo mi okolo 14ti, což znamená asi tak před třemi až čtyřmi lety. Jezdil jsem mámou se šermířema. Táta o nich tvrdil, že jsou to všichni primitivové….s tím bych s ním tak úplně nesouhlasil. Měl jsem mezi nimi své kamarády a byli super, ale nebyla to většina. Máma mezi nima měla přítele, což jsem v té době nějak moc nechápal. S odstupem času mohu říci, že to bylo opravdu totální jelito a primitiv, ale neházejme všechny do stejného pytle. A právě na to jsem si po cestě vzpoměl. Jak by se asi z tátova pohledu rozeznal primitiv od někoho, kdo prostě veme rád kotlík, stan a spacák a vypadne na nějakou dobu z domu v touze poznat další kousíček světa?….táto, taky jsi neměl vždy pravdu, ale byl jsi vždy soudnější a rozumější než naše maminka. Škoda, že to muselo takhle skončit……

Sešel jsem na dolní Vidim. Dobře jsem věděl, že za sebou nemám ještě ani půlku cesty a byl jsem rád…..bylo toho ještě tolik. Jen tak mezi řečí jsem si vzpoměl na jarní prázdniny s Tomášem – právě tady na Vidimi. Byla to jedna z věcí, která mi scházela a tak jsem se zařekl, že se ještě večer tomovi ozvu a vymyslíme prázdniny na jarní prázdniny.

…..seděli jsme na senníku, a pochopili jsme smysl vesnických scén ze starších českých filmů. Na místě jako je senník se nedá myslet na nic jiného, než nemravnosti. Vzpoměli jsme si na učitelku angličtiny ze základní školy. Oboum se nám moc líbila, i když jsme dobře věděli, že má dvě děti…:). Po večerech jsme chodili po lesech a snili o nálezech z doby druhé války. V noci poté ulehali do skromných postelí v pokojíku zahřátém ohněm, u kterého jsme se oba dost nadřeli. Ale byla to krása a takovýchhle zážitků si cením ve svém životě asi nejvíce.

Když jsem došel do Jestřebice, tak jsem si sedl na místo, kde jsme vždy parkovali auto, když jsme ještě jako kompletní rodina jezdily právě do tohoto lesa na houby. Byl to emocionální zážitek, a ten les budu mít rád už asi navždy. Na konci vesnice, byla odbočka do lesa nebo možnost jít o kilometr kratší cestou po silnici…ani jsem nezaváhal a odbočil do lesa. Jak byl celý den slunečný, tak se pod korunami stromů náhle zatemnilo a les jako by mě polkl. Celá stezka vedla po kraji skály a dole bylo vidět kokořínské údolí. Nádherná krajina. Cesta byla tak zajímavá a klikatící se, že jsem na nic jiného nemyslel. Jen jsem si řekl, že musím v létě vytáhnout Davida na kola a pojedem právě tudy. Asi po 4 kilometrech sestup do údolí. Dřevěné stupně a zábradlí – oboje téměř nové. Za nedlouho jsem byl dole na silnici. Když jsem zjistil, kde vlsatně jsem, tak jsem se musel smát. Když jsem si představil, že na hrad Kokořín je to 5 kilometrů a pak ještě od něj až domů, tak mě to trochu vyvedlo z míry…ale bylo to super. Pak jen obrovskej dejchák do serpentýn. Na kole jsou horší. Ve vesnici nahoře mě trochu podivilo, že tu nějaký kluk jel na skateboardu do vedlejší vesice a to je asi tak 3 km daleko. Uvážím-li, že bylo okolo -7 stupňů tak to byl docela dobrodruh. Za další vesnicí jsem již byl do postele totálně natěšen. Asi po hodině jsem vyšel konečně ven ze Střednic a dal se doprava polňačkou směrem na chloumek. A asi po 500 metrech to tu bylo zas. Před půl rokem jsem tudy jel a teprv ji dělali, ale teď už byla hotová – nová cesta, vysypaná štěrkem a všude okolo s nově osázeným porostem. Ani jsem nepřemýšlel a odbočil jsem. Teda ale zprvu tak dlouhá nevypadala….když jsem šel asi půl hodiny pořád rovně, cesta opticky neubývala a všude okolo na polích jen sníh, tak jsem si vzpoměl na film BÍLÉ peklo, který jsem nedávno viděl a doporučuji ho ke shlédnutí. Po hodině cesta skončila ústíc do chloumeckého lesa, od kterého jsem se už jen těšil do, od drahé polovičky, předehřáté postele. Po otevření dveří do pokoje jsem sklidil krásný úsměv a teplý, příjemný polibek, teplé kakao, zemlbábu a horkou koupel. Následovalo ještě den završující pomilování a večerní klidná hudba.

Co z toho pro mě plyne dál? Nepřemýšlet tolik do předu a neplánovat….spontánní zážitky jsou ty nejhezčí a co hlavně – nemarnit zbytečně ani vteřinu mládí, které jednoho ošklivého dne nebude a i za ceny risku, bolesti, ztráty jak materiálních tak i příbytku morálních hodnot. Podnikat věci, o kterých se mi zdá……doufám, že vždy ve mě bude největší kus malého kluka a až poté kus muže.

FENDER [blatník/značka hudebních nástrojů/moje přesdívka]