Kapitola pátá – Anarchy in….everything

Nemělo by být učitelskou snahou „prodávat“ informace žákům a být rád, že s nimi dále pracují dle myšlení svého? Nemělo by se školství podobat marketingu, ve kterém by se učitelé předháněli kdo bude lepší? Kdo udá více informací a dovedností? Neměli by celý život bojovat za samostatné a logicky se rozvíjející vědomí i podvědomí studentů? Nemělo by být studentskou zálibou tyto lidi poslouchat a učit se od nich?….

Kdo ale ve skutečnosti koho poslouchá a kam se ztrácí zajímavá myšlenka našich předků? Neměla by mladá generace být nositelem pochodně „naděje lepšího světa“? Často se na toto ptám. A to od doby, kdy jsem úspěšně složil nikterak složité přijímací zkoušky na SPŠS Mělník a začal pronikat do tajemství stavebnictví. Ovšem při snaze vymyslet vlastní řešení problémů a získat si svůj vlastní náhled jsem narazil na nevůli „profesorů“. Často přemýšlím, jak mi může člověk, kterého nemá nikdo v této budově rád, zrovna nelibě voní a není schopen proslovu o více než 20ti slovech dávat zdlouhavé povídání o tom, jaký bych měl v životě být. A vůbec, tím, že jsem student, tak ještě nežiji nebo co? Proč bych už teď nemohl mít v některých věcech pravdu? Proč nám nadáváte, že jsme neschopni vlastní myšlenky, když nás nechcete poslouchat? Co jste v životě zlepšili a dokázali vy? Nakázali jste pár zedníkům, jak mají lepit cihly a myslíte si, že jste něco víc? Kolik toho potřebujete k tomu, aby jsme vás přesvědčili, že jsme vlastně fajn lidi, kteří jen smýšlí jinak?

„……Šenfeld a Štamfest k tabuli“. „Paní profesorko, proč mám jít k tabuli zase já? Umim to a je tu plná třída lidí, který to nechápou.“ „O tom se s vámi vůbec nebudu bavit, asi vás zapíši, Šenfeld co si o sobě vůbec myslíte? Co chcete v životě dělat?…..

Vzpomínám si, že mi táta vyprávěl, že slyšel ve škole to samé a byl to fajn člověk, který neměl vysokou školu a i přes to vedl větší společnost lidí a byl velice šikovný, všechno věděl a když ne, tak se nebál jít to přiznat a zjistit si to. To samé říkali bratrovi, který je dle mého názoru schopný mluvit plynně několika jazyky, řešit složité diferenciální rovnice a vymýšlet strukturu programů. Oproti tomu už dnes vidím lidi, kteří slyšeli od kantorů, jak jsou šikovní a kde jsou? Naučili je ve škole přežít v dnešní době?

Tento článek by mohl působit, jako nářek člověka, který propadl. Ve škole nemám problémy pochopit učivo, ale zároveň se mu nevěnuji více, než musím a upírám svůj rozvoj jinými směry a to směry užitečnějšími. Již dnes pochybuji o tom, že mě bude živit stavění, zato tuším, že nebudu mít problém sehnat si práci, která mě bude bavit a uživí mě. Po určité době si začnu říkat, že učitelé byli fajn, protože mozek je naučen pamatovat si jen dobré věci a budu svým dětem říkat, že za to můžou ony, nikoli učitelé. Prožijí si šikanu pod záminkou “když jsem to vydržel já, tak ty musíš taky” a tak se řetězec bude opakovat znova a znova a znova. Nebylo by ovšem lepší udělat ze školství prestižní činnost? Je pro nás důležitější armáda, nebo doktoři? Omyl přátelé, ve školství leží budoucnost a v tomto ohledu balancujeme na hraně žiletky. Školství by mělo pomoci vyvrátit hloupost a nastolit vládu rozumu. Co když tady nebude už za 100 let žádný vzduch k dýchání? Budeme si říkat, že se nás to již netýká? Neměli bychom se stydět, v jakém stavu budeme naší matičku zemi předávat dále, místo abychom říkali, že jsme dělali to samé co ti před námi?

Nejde o to být dobří jako naše “starší vzory”. Jde o to být lepší a dokázat jim to postupem času. A zde narážím na obří problém číslo dva. Ve svém myšlenkovém pochodu jsem otočil hlavu (a tím i osu zorného úhlu) o 180 stupňů (nebo 200 gonů, jedno pí) a všiml jsem si společnosti kolem sebe. Když vidím, že největší zálibou většiny mých vrstevníků je sezení doma u počítače, nebo někde v hospodě, či pokuřování netabákových látek mírou kg/den chce se mi plakat. Cožpak už tady u nás lépe nebude? Jak to změnit? Jak ukázat lidem, že mají jen jeden život a vidí v něm jen zlomek světa? A co víc – víc vidět ani nechtějí. Je tím pravým řešením sednout si k pivu a zapálit si jointa? Vzdálit se na okamžik od všech problémů, abychom si ráno v bolestech hlavy uvědomovali, na čem opravdu jsme? Jak ale najít řešení?

….prosím zvedněte se od své obrazovky, jděte a otevřete okno. Podívejte se ven….tam plyne život a jsou tam příležitosti, které na vás čekají s otevřenou náručí, i když je zrovna nevidíte

Dovětek : Tímto článkem jsem nechtěl urazit nikoho, nechtěl odsoudit svět počítačů ani nikoho z mých vrstevníků – co já vím, jestli právě člověk ze třídy, kterého nemám rád, doma teď nevymýšlí něco zajímavého a nebo nepíše knihu? Nechtěl bych se chovat podobně jako naše “vzory” a zároveň bych je nechtěl všechny házet do stejného pytle. Řekl bych, že právě i mezi nimi jsou snílci jko já, kteří by chtěli hezčí svět a právo dýchat ve vlastním rytmu.

FENDER