Po období morálního sucha a chladu, které přišlo periodicky se začátkem zimy a bylo podtrženo navíc pocitem nepotřebnosti v mezidobí konce práce a začátku školy se zase cítím užitečný a prospěšný svému okolí. Poprvé za dobu školní docházky jsem našel za branou této instituce fajnový kolektiv, duševní zátěž a pocit štěstí. Poprvé mohu říci, že se do školy těším a že jsem v ní jako ryba ve vodě.

Z části je to zajisté kolektivem, za tu velmi krátkou dobu jsem si vytvořil v hlavě pracovní systém společnosti vysoké školy, který jsem nazval „OS, neboli Open Society“. Jsem na jednom z nejmenších oborů, které pražská stavebka otevírá a musím říci, že to má něco do sebe. Je krásné, že kolektiv není tvořen pevnými celky, ale jen ze začátku kruhy, které sčítají okolo 20 lidí, celkem je na oboru něco málo pod tři stovky (tím samozřejmě nechci říci, že ostatní obory nejsou naši kamarádi a další celek velké rodiny), což znamená, že nevidíte každý den naprosto ty samé lidi, nesedáte si na místo v lavici, kde už máte přesně vysezený důlek, který ne náhodou padne jen na vaše pozadí a neupadáte do každodenního stereotypu, který by vám nakonec roky mládí jen znepříjemnil. A co může být více povznášející, než to, že vysoká škola je (alespoň ta naše) plná lidí, kteří tam šli ne z donucení, ale protože chtěli a tudíž není problém zavést debatu na téma, či se zasmát sofistikovanějšími vtipu. Tak asi tohle je pro mě „otevřená společnost“.

Teď zrovna jedu do školy, na celý autobus krásně prší, já sedím na svém nejoblíbenějším sedadle na střední zádi a je mi dnes nějak krásně. Od 3 hodin jsem nemohl spát, ale vyspal jsem se dostatečně, dopřál si ranní sprchu, připravil něco do školy a projel pár videí na youtrubce. Opět jsem si dokázal, že ke štěstí není potřeba mnoho, hlavně mít pro co žít.

Když jsem toto úterý byl na své za život první zahraniční přednášce o využití digitálních technologií při hledání principů k pochopení struktur, vzorů a řešení prostoru, přizval jsem si ještě svého kamaráda ze střední, Lenyho, a po přednášce jsme sedli nad pivo a tlachali.Co mě dost pobavilo byl martinův žebříček hodnot, který se skládal ze tří věcí. Hezké slečny, cestování a Forest Gump. Já ho mám velmi podobný, ale upravený. Vztahy, cíl, Jimi Hendrix. On Leny byl vždy zvláštní člověk a takové já rád. Celou střední jsme se téměř nebavili,oba si o sobě mysleli své a potom, když jsme se zhulákali na ztužkování, vše jsme si pověděli a byl to první člověk, který se nebál otevřené kritiky a vše mi řekl, měl pravdu a já byl rád, že se našel alespoň jeden nepokrytecký týpek. Dneska je to téměř jediný člověk, z bývalé třídy, s kterým rád zajdu na pivo a máme si co říci.

Teď  doufám, že si mě škola bude chtít nechat, nějak udělám zkoušky a budu moci zůstat mezi kamarády, prodloužit si mládí a pokud možno, tak si o zkouškové udělat alespoň měsíc prázdnin.