February 4, 2006

3. Kapitola

Kapitola třetí – Lev salónu zvaný Dejv

Zrovna jsem se vrátil z hospody, kde jsem byl s ním. V podstatě ho znám od první třídy základky, ale bavíme se spolu až od prváku střední. Není jím nikdo jiný než Dejv.

Je docela zvláštní že my dva sme nejlepší kámoši, když jsme v podstatě oba naprosto odlišní. Dejv by nikdy nejel na červeno, do Austrálie ani do….. Já bych se zase jednosuše nenaštval kvůli jednomu odpoledni, které jsem nemohl strávit s druhou polovičkou, nebo kvůli hmoždince, která nedrží ve zdi. Na druhou stranu se nerad bavím s lidma, ktreří mi sunou hlavu do otvoru řitního. Občas je fajn, když vás někdo pošle do řiti, když víte, že při nachomítnutí se u něčeho většího a horšího, tam bude pomocná ruka.

Je chytrý, ale nesebevědomý, pracovitý a schopný, ale neprůbojný. Co to znamená, když já jsem průbojný, ale makat v kuse mě nebaví……jen to že jsme fakt dobrý tým, který se nemusí moc hádat. Největší prča byla, když jsme dělali omítku na garáži, stavěli králíkárny a podobné hlouposti, které se nám ovšem (až na pár drobných vyjímek) skoro vždy povedly. A když se nepovedou tak dejv hrdě povstane a prohlásí něco tipu. : „A co vole, dyť je to jen blbej vypínač na 380“. Do dnes nezapomenu, jak jsem dejva málem přizabil, když jsem na střeše seřezával střešní lať a ta ho pak řachla do hlavy. Príjdu k němu a ptám se : „žiješ vole?“…a on….“di do prdele vole kurva já se na to taky může vysrat do píči zasraný“(vlastníci slabšího srdce jen píp píp píp….)

…..hráli jsme si na pískovišti s plastovými vojáčky. Bylo nám všem třem okolo 14ti. Zúčastnění byli : já, Dejv a Honza Pospíchal. Já s honzou jsme rozehráli hru a během 10-ti minut rozsekali celou dejvovu armádu. Nebyl to vůbec žádný problém, protože jsme měli tak pěti násobnou převahu. Dejv se naštval, otočil se směrem panelák, vycupital o 4 patra výše a třísknul dveřma bytu. O měsíc později se Honzovi rodiče rozvedli a honza se stěhoval do Měšic. Jezdil jsem za ním ještě tak půl roku, ale toto nechám na zvláštní kapitolu. Nicméně na konci devítky sem jednou šel za Dejvem a zeptal se ho, jestli by mi nepřišel v sobotu pomoct domů, že zdíme z cihel. A od té doby sme kámoši, který hodně makaj, choděj na pivo, bavěj se o strojích, holkách a postelích….takže vlastně jen o strojích a o holkách.

Na druhou stranu mě štve, že něko tak šikovný je při náznacích prvních nezdarů naprosto naštvaný a netrpělivý. Škoda je dle mého, že je to jedináček a to nemluvím o jeho rodičích. Nerad bych se vracel do naprosto zahuleného bytu 1+1+1kk to celé na druhou. Přijde mi, že je občas docela rád, že u mě dostane šanci naučit se věci po svém, aniž by mu do toho někdo moc kecal. I když mě to stálo už spoustu nervů, peněz a podobných úprostředků, tak se snažím Davida podporovat jak to jen jde. Jsem rád, že jsem mu pomohl sehnat brigádu, přispěl něco málo na kolo, naučil ho spoustě věcí… Nakonec vidím že je to vlastně výuka, která se týká hlavně mě….naučit se učit(něco někoho), být trpělivý a chtít druhým pomoct. Na druhé straně jsem se už ze začátku divil, jak může někoho cizího tolik bavit se sebrat téměř každý týden pracovat ke kámošovi na cizí jen proto, že ho to občas baví. A tím ti skládám velký hold..

Legrace na tom je, že Honza Pospíchal a David byli dříve nej kámoši, potom jsem se bavil já s honzou a s Davidem jsme se fakt nemuseli a pak jsem zjistil, že honza není to pravé a dovršil tak princip “každý s každým”. Skoro jako obrázek z nějaké “soup opery”.

S bráchou si řikám hodně, ale můžete si být jistí, že co si nevyříkám s bratrem, tak buďto projednám s Davidem, a nebo to nechám uschnout. Dejv má již přes rok holku – myslím, že by se na mě nezlobila, kdybych zmínil její jméno a mohu vám tedy říct, že je to Monika. Myslím, že si vybral správně a přeji mu štěstí a zdar, už jen kvůli tomu, jak mu vždy po návratu od ní svítí oči a je takový lepší a duševně čistší. Myslím, že náš základní rozdíl je v tom, jak bychom řešili partnerčinu nevěru. Zatímco David by se zvednul, šel a “rozkopal tomu kokotovi rozkrok”, tak já zastávám stanovisko, že když žena chce tak vás podvede tak či tak a nezamezíte tomu, vzal bych telefon, zavolal kamarádce a šel si také zaskotačit. Aneb “násilí plodí jen další násilí” a “proč to řešit po zlém, když to jde i po dobrém”.

Dejve i tak ti vzdávám poctu, doufám, že ještě dlouho se tě každý týden budu moci optat : “dejve, sme tým?”, abych uslyšel : “jasně vole”, že se budem moci pořádně dohadovat nad sklenicí piva, jestli jsou lepší krosky, nebo silničky, jestli je možné proklemovat nulu se zemí a jestli se do betonu daj naházet střepy a mrtvé kočky.

FENDER

February 3, 2006

2.Kapitola

1. Kapitola

· Next entries »